Jmenuji se Čidy a ač jsem poměrně mlád, moje minulost sahá daleko do historie. Povím Vám krátký příběh, abyste mě mohli lépe poznat. Třeba si mě zamilujete …
Nejprve mě namalovali
Všechno začalo roku 1999, kdy tehdy 10-ti letá holčička jménem Klára dostala svůj první památníček. Dnešní generace asi tehdejší fenomén, kterým památníček býval, nezná. Sešit v pevné ozdobné vazbě plný prázdných bílých stránek čekajících na přátele, kteří je zaplní obrázky a texty na památku. Právě v něm jsem se poprvé objevil. Vykukoval jsem zpoza technického výkresu šroubu s maticí a tlapkami jsem se držel co to šlo, jen abych nespadl. A ptáte se, kdo mě ztvárnil? Nebyl to nikdo jiný, než tatínek oné holčičky. Založený technickým směrem uměl rýsovat, ale malovat moc neuměl. Proto vytvořil jednoduchou siluetu roztomilého medvídka. Využíval ho vždy, když ho děti požádaly, aby nakreslil obrázek. Toho dne, kdy jsem poprvé vykoukl za oním šroubem ještě nikdo netušil, že o pár let později dostanu také jméno.
Pak mi dali jméno
Od mého vyobrazení v památníčku uteklo mnoho let. Během té doby jsem byl ztvárněn mnohokrát, a to v nejrůznějších situacích. Někdy bych řekl až kuriózních. Malá Klárka a její tatínek si se mnou užívali společné chvíle. Ale čas utíkal a z holčičky se stala slečna a z té, jak už to bývá, dospělák. A mě nezbylo nic jiného než čekat, až na mě zas přijde řada. Až bude čas si opět hrát.
Netrvalo dlouho a Klára se stala maminkou. Malý kluk byl celá ona. Miloval medvídky. Tatínek, tedy teď už vlastně děda, mě zase začal malovat. Dokonce klukovi koupil plyšového medvídka, který byl skoro jako já. Méďa byl v jednom kole. Pořádali medvědí bitvy, vyprávěli pohádky a dělali jednu hloupost za druhou. Asi si dovedete takové „hraní“ s veselým dědečkem, který je sám jak malý kluk, představit.
A už už se dostáváme k mému pojmenování. Chvilka napětí. Mé pravé jméno je Prdič. Možná jste překvapení, možná i pobavení. Ale opravu. Je to tak. Ted už si asi dovedete představit medvědí příběhy, které děda vyprávěl a co v nich nejspíš méďa dělal. Když se jednoho dne děda malého kluka zeptal: „Jak se bude méďa jmenovat?“ Oba se rozesmáli a jednohlasně vykřikli …..
A nakonec mě uháčkovali
Pokud Čidy dovolíš, vzala bych si slovo a tvůj příběh bych dovyprávěla. Beztak vypadáš dost unaven. Vždyť já vím. Odpolední divoká hraní s mým synkem a jeho dědou tě plně zaměstnávají a především vyčerpávají. Někdy se divým, že jsi ještě v celku.
Dozvěděli jste se jak medvídek vznikl a společně jsme odhalili jeho pravé jméno. Na mě teď zbývá to hlavní. Vysvětlit Čidy, proč jsem tě uháčkovala.
Snad se mi začalo stýskat po starých časech, kdy jsem jako malá holčička prožívala krásné a bezstarostné dětství. Medvídek byl v mých dětských očích symbolem jistoty a bezpečí. Tím co potřebuje každé dítě. Najednou jsem cítila potřebu, se ke svým dávno rozplynulým jistotám vrátit. Odpočinout si od bláznivého uspěchaného života, ve kterém jsem se snažila stihnout vše. Tak jako každá máma. Vybavila se mi moje babička, která sedávala v křesle, cinkala o sebe pletacími jehlicemi a její bezstarostný výraz zaplavoval celou místnost pohodou a klidem. Zatoužila jsem vytvořit něco podobného. Pletení mi přišlo příliš složité, tak jsem se rozhodla pro háčkování. První pokusy byly katastrofální, ale trénink a čas strávený s háčkem v ruce vše napravil. Bavilo mě to, a to bylo to hlavní. Najednou jsem si dokázala odpočinout. Háčkovala jsem všechno co se mi líbilo, ale když jsem poprvé uchopila právě hotového tmavě hnědého medvídka, věděla jsem, že je to on. Byl to náš Prdič. Začala jsem ho háčkovat v různých velikostech a vkládat mu do pacek nejrůznější motivy, které jsem také tvořila pomocí háčku a příze.
Nakonec jsem si ho zamilovala natolik, že jsem se rozhodla Prdiče poslat do světa. Aby nedělal radost jen mě, ale i Vám ostatním. Aby se třeba i pro ostatní stal symbolem klidu a pohody. Aby nám jeho jedinečný kukuč připomněl co je na světě nejdůležitější…
„Ne Prdiči opravdu to nejde. Tvé pravé jméno na veřejnost nemůže. Je tak trochu nevhodné. Ale víš co? Mám nápad. Přečteme ho pozpátku. A je to ČIDY.“
Váš méďa Čidy (pro známé a přátele Prdič)